Konec

10. května 2016 v 14:45 | Luci
Soutěžní povídka: Konec


"Jak to myslíte konec?" zašeptám do ticha. "Prostě konec," konstatuje doktor Türner. "Takže je zdravá? Znamená ta remise, o které jste před nějakou dobou mluvil, že léčba byla úspěšná?" zmateně se na něj dívám a snažím se vstřebat jeho slova.
"Ne, bohužel se dostavil relaps, na který jsme nebyli připraveni."
"Nemůžete mluvit tak, abych vám rozuměl?" vybuchnu a zatnu pěst. Doktor si povzdechne a promne si unavené oči. "Zbývající leukemické buňky se velmi rychle rozšířily, už není cesty zpět."
Zavrávorám a přidržím se stěny. "Ne, není konec," prohlásím neústupně. "El bojovala příliš dlouho a příliš tvrdě na to, abyste to vy nebo kdokoliv jiný teď vzdal!"
"Ano, bojovala příliš dlouho a proto je teď slabá na to, abychom ji dostali zpět do remise," konfrontuje mě s realitou. Odlepím se od stěny a stoupnu si přímo před něj, "ne, není konec."
Dál už si ho nevšímám a vejdu do pokoje. "Dobré poledne sluníčko," usměji se při pohledu do jejích pomněnkových očí. "Dobré," zašeptá, ale odvrátí ode mne zrak. Povzdechnu si a svezu se na židli. "Co říkal doktor?" zeptá se, ale její oči putují po krajině za oknem.
"Že si tě tady teď nějakou dobu nechají."
"Řekl proč? Měla to být přeci jen standartní prohlídka."
"Chtějí si být jisti tím, že je vše v pořádku."
El mlčí. Nevím, co bych měl říct. Doufal jsem, že fáze bez komunikace a odcizení je už za námi, ale očividně je to pořád ve vzduchu. "Mám ti něco donést? Třeba knihu nebo jiné pyžamo?" snažím se prolomit tíživou atmosféru. "Ano, to bys byl hodný," řekne jako k cizímu. Zvednu se a beze slov odcházím, stejně by o můj pozdrav nestála.
"Proč! Proč je to zase zpátky! To už všech těch sraček nebylo dost?" zakřičím a bouchnu pěstí do skříně v ložnici. Dvířka se zlehka pootevřou a tiše zavrzají. Vztekle do nich buším a nadávám na spravedlnost, boha i naše zdravotnictví. Po chvíli dveře prasknou. Zůstanu zaraženě stát. Těžce oddychuji, po tváři mi stéká pramínek potu. V domě panuje ticho. Dosednu na postel a zabořím tvář do dlaní. Tu skříň jsme koupili před třemi lety. Tenkrát jsme byli šťastní a u nohou nám ležel celý svět. Mou pozornost upoutá rána. Ze zdi spadla zarámovaná fotka. Zvednu ji. Sklo se roztříštilo a pavouk obrázek téměř zakryl. Nevadí mi to, fotku znám zpaměti a dokonce si ten den, kdy byla pořízena, živě pamatuji. Položím ji na noční stolek a zatnu pěsti. Musím být silný, kvůli El.
Sbalím potřebné věci a zapnu laptop. Do vyhledávače již po milionté zadám stejný výraz a internet nachází stále ty stejné stránky. Podrážděně jej odsunu na druhou stranu stolu a zírám z okna. Teprve až když se začne stmívat, popadnu tašku s věcmi a vydám se zpátky do nemocnice. "Transplantace," vykřiknu šťastně, když objevím doktora Türnera v jeho ordinaci. Překvapeně zvedne oči od nějakých papírů. "Můžete provést transplantaci! Kdysi jste o ní mluvil! Není to konec!" řvu jak šílenec a šťastně ho popadnu za plášť. "Transplantace není možná," vrátí mě na zem v jedné sekundě. Je to jak teleport.
"Cože? Jak není možná? Předtím možná přeci byla!"
"Nemůžeme jí vyměnit veškerou krev, forma začala být agresivní."
"Takže ji raději necháte umřít, než abyste se pokusil ji zachránit?"
"Nenecháváme ji zemřít úmyslně, jen občas další léčba není možná. Velmi mě to mrzí."
Popadnu ho za plášť a vytáhnu na nohy. Přitlačím ho ke zdi. "Věřili jsme vám! Celou tu mizernou dobu! A vám o ni vlastně ani nejde! Nejde vám o to, jestli se uzdraví, jestli bude žít!"
"Pusťte mě." Je ledově klidný. Chytnu ho pod krkem. "Její život je na vás závislý tak jak ten váš teď na mě. Jak je vám to milé?"
"Uklidněte se," zasípe. Dochází mu vzduch. "Na vašem místě bych začal šetřit," ironicky se ušklíbnu. Doktor se mé ruce snaží odsunout. Začíná malátnět.
Co to dělám? Nejsem vrah. Pustím ho. Sesune se k zemi a hladově nasává vzduch. "Jste šílený," štěkne, když se vzpamatuje. "Kdo by v mé situaci nebyl…" prohodím ve dveřích.
Noc jsem strávil u El. Byla to klidná noc, přestože z El sálalo teplo. Ráno přišel doktor Türner. Na krku měl sotva znatelný otisk ruky. Raději jsem se zvedl a chystal se odejít, když mě chytil za rameno. "Něco bych pro vás měl, pojďte se mnou."
Následuji jej do jeho ordinace. Posadí se ke stolu a nervózně mě pozoruje. Udržuji dostatečný odstup. "Má horečky a nebýt morfia, měla by strašné bolesti," oznámí a pohrává si s propiskou. Zavřu oči. Proto se mi zdá tak klidná i přes to, že přímo hoří. "Dávám jí maximálně čtyři týdny," zašeptá. Zachvěji se a přiložím ruce na spánky. "Musí přeci být nějaká naděje, nějaký způsob…" odmlčím se. "Je tu jedna možnost, ale mohlo by to být to poslední, co byste udělal," zamumlá doktor po chvíli. "O co jde?" vyhrknu. "Neschválený lék."
"Proč je neschválený?" zašeptám, ale v nitru mi roste naděje.
"Mohlo by dojít k trvalému poškození mozku."
Nastane ticho. "Ale rakoviny by jí to zbavilo?" ujišťuji se. "Ano, ale byla by duševně postižená a vás by čekalo doživotní vězení, což je svým způsobem také smrt."
"Došlo k poškození ve všech případech při testování?"
"Ne, ale testovalo se to jen na myších a dokud jsou nežádoucí účinky i na nich, nelze jej testovat na lidech."
"Ten přípravek je její jediná šance na přežití," zamumlám a doktor jen souhlasně přikývne. "Chci to risknout."
Doktor Türner ke mně přisune židli. "Proberu s vámi dávkování, předám léky a sepíši protokol o propuštění pacientky. Pak už je to jen na vaše triko."
O hodinu později jedu s El sanitkou domů. Má v sobě pořádnou dávku morfia, ale i ze spánku jí cukalo v obličeji. "Zase bude dobře, lásko," zašeptám a stisknu její horkou ruku. Doma ji uložím do postele a znovu si pročítám své poznámky k dávkování léků.
Nebude to snadné, může to skončit špatně pro nás oba, oba můžeme přijít o svůj život. Na druhou stranu taky můžeme zvítězit a žít náš sen. Nachystám dávku léku do injekční stříkačky a vpíchnu ji El do žíly. Tak pojď, smrti, kdo z koho.
 


Komentáře

1 Łucie. Łucie. | Web | 15. května 2016 v 11:56 | Reagovat

Ahoj, ahoj. mám dotaz: Pamatuješ si mě z minulého blogu? Asi ne co :/

Omlouvám se, že píši až ted, ale nemohla jsem si vzpomenout, které blogy jsem navštěvovala, tak na ně narážím náhodně. Jestli chceš, můžeme opět spřátelit! :)

2 E. E. | Web | 15. května 2016 v 19:21 | Reagovat

Krásná povídka, moc se ti povedla. Konec je otevřený a každý si ho může domyslet, jak by chtěl, což je taky pěkné, ale já byla celou dobu natěšená, jak to dopadne. :D
Dle toho, že je to soutěžní povídka, hádám, že jsi ji někam posílala, přeji ti vítězství! :-)

3 Luci Luci | Web | 24. května 2016 v 10:03 | Reagovat

[1]: ahoj :) nemusíš se omlouvat, znám to :) nemám ale čas být aktivní, takže nemá význam spřátelit se... přeji ti hodně štěstí v blogování :)

[2]: děkuji ♥ jsem ráda, že se ti povídka povedla :)) ano, posílala jsem ji na jeden blog do soutěže, takže moc děkuji :)))

4 Ivet & Adri Ivet & Adri | Web | 30. května 2016 v 10:55 | Reagovat

Když jsem viděla ten nadpis, tak jsem se zarazila, že je konec tohoto blogu. Jsem ráda, že to tak není. Povídka se mi moc líbí, ale co ten konec ? Já chci vědět jak to dopadne :D

5 gleti gleti | 31. května 2016 v 8:18 | Reagovat

moc hezká, i když smutná povídka. budeš silná konkurence.

6 gleti gleti | 31. května 2016 v 8:20 | Reagovat

[5]: http://gleti.blog.cz/1605/pohadka

prosím, přečti si mou povídku

7 Terka Terka | E-mail | Web | 4. července 2016 v 21:18 | Reagovat

To je krásné - být to uzavřené, vsadím se, že se rozbrečím. :) Budu se snažit zveřejnit hodnocení na blogu co nejdřív. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama